Jdi na obsah Jdi na menu
 


10.4.2015 Myslivna domluvená. Sviňobití bude v sobotu 9. května 2015

 

1.4.2014

Nesnídám, nesvačím.... kecám, ale času nazbyt nemám. Ale myslivna i pašík jsou už domluvené, ještě fouknu do báně a co nám víc schází, když mám takovou prima partu okolo co si to sami odedřou :-)

 

8.11.2013

Pašík je objednán, řezník se snad do zabíjačky taky neupije :-).

 

7.11.2013

CWG na veteránské eventy už dorazili, snad se dostane na všechny.

 

3.11.2013

Odeslány návrhy na cwg pro eventy ke Dni válečných veteránů 10.11.2013 v Hodoníně a Olomouci.

Objednán půl-pašík na event Mastné huby 16.11.2013 v Hruškách

 

30.4.2013

Hlavní nápor prací ve vinohradech už pomalu skončil a začíná blázinec okolo eventu. Těším se na Vás.

 

 

Brněnský hřbitov historie:

 
Správa hřbitovů města Brna, příspěvková organizace zajišťuje správu, provoz a údržbu jedenácti hřbitovů na území města Brna, tj. Ústředního hřbitova, hřbitovů v  Brně-Židenicích, Jehnicích, Komíně, Kr. Poli, Líšni, Řečkovicích, Slatině, Soběšicích, Tuřanech, Žebětíně
 
Něco málo historie
Prvními hřbitovy v Brně patřily k jednotlivým farním kostelům a byly „k dispozici“ pouze farníkům. Později vzniklé hřbitovy už přijímaly zesnulé i ze širšího okolí, museli to však být katolíci. Evangelíci i Židé měli hřbitovy vlastní, ovšem na méně prestižních místech (před hradbami, u chudinských špitálů) a bez ohrazení.
Hřbitovům uvnitř města ovšem udělal konec zákaz pohřbívání v husté zástavbě z roku 1784. Tehdy vznikl velký hřbitov podél dnešní Kounicovy ulice, ten ale o sto let později zaniká, nahrazen zcela novým rozlehlým hřbitovem u Vídeňské ulice.
Jak vzniká hřbitov
Tento nový hřbitov nesl už od svého založení název Ústřední hřbitov města Brna a už při svém založení se rozkládal na ploše více než 28 hektarů. Areál vznikal podle návrhu architekta Aloise Prastofera asi tři roky, aby byl 3. listopadu 1883 slavnostně otevřen pohřbem desetiletého pacienta ústavu pro hluchoněmé Jiřího Šimka. Jeho hrob můžeme najít na hřbitově dodnes – po více než sto letech – pod číslem 118 ve skupině 19. Dnes je rozloha hřbitova téměř trojnásobná, s více než 300 000 hroby, často zajímavými nejen z hlediska historie a architektury, ale i lidských příběhů.
Krematoriem, ke kterému se nejsnáze dostanete od tramvajové zastávky… Krematorium (6, 7, 8). Ernst Wiesner  (Arnošt) je v letech 1925–30 postavil z neomítnutých cihel a na střechu mu dal čtrnáct špičatých traventinových sloupů mířících k nebi.Tyto sloupy mají symbolizovat příbuzné stojící okolo rakve. Do obřadní síně prochází světlo proskleným stropem.
O stavbě se uvažovalo od roku 1911 kdy vznikla pobočka vídeňského spolku Di Flame – 1921 Spolek Krematorium. V roce 1919 byl uzákoněn pohřeb žehem, a v roce 1923 určilo město místo kde bude krematorium na hřbitově stát, Waisner ho ale posunul.
Slavná jména
Prastofer však nebyl jediným vyhlášeným architektem, který se podepsal na dnešní podobě hřbitova. Obřadní síň ze 30. let je dílem architektů Bohuslava Fuchse a Josefa Poláška – představitelů české moderny a funkcionalismu, stojících např. za návrhem Zemanovy kavárny, hotelu Avion nebo haly První moravské spořitelny. Také budova krematoria ozdobená mramorovými hroty nese výrazný rukopis moderny, tentokrát z dílny Arnošta Wiesnera.
Ernst Wiesner nebo Arnošt Wiesner   21. 1. 1890 Malacky – 15.7.1971 Livrpůl, byl jeden z nejvýznamnějších brněnských architektů meziválečného období.  Od 1898 žijí v Brně, studoval v Brně a Vídni.
Během 1. sv 1914–1918 sloužil v hodnosti poručíka u ženijního pluku v Haliči, Dalmácii a jižním Tyrolsku, po válce nějakou dobu ve Vídni na Ministerstvů války, ale potom se vrací k práci architekta.
Z Brna uprchl na poslední chvíli dne 15. března 1939 a přes Německo, HolandskoBelgii do Velké Británie.  Učil na Oxfordu následne v Livrpůlu. Konvertoval ke katolické církvy.
Čestná skupina 25e
Hned na první pohled zaujme čestná skupina v horní polovině svahu, rozložená do kruhu tvořeného dvěma řadami hrobů. Původně byl jeden „nejčestnější“ hrob i přímo uprostřed kruhu, dnes je tam však jen záhon. Toto místo bylo využito jen jednou, a to pro Gustava Winterhollera, který byl v době zakládání hřbitova brněnským starostou.
Dnes už v čestné skupině původní pomníky z 19. století nenajdeme, většina z nich zmizela během dražeb náhrobních kamenů ve 30. letech či během přestaveb o dvacet let později. Jaké náhrobky se tu tedy nacházejí?
Jan Skácel (č. 1), básník, který v Brně žil a tvořil po většinu života. Na hrobě najdeme jeho bustu od Miloše Vlčka i odlitek rukopisu veršů.
Bohuslav Fuchs (č. 51), již zmiňovaný architekt hřbitovní obřadní síně. Na pomníku, navrženém jeho synem, zaujme zvětšený posmrtný odlitek ruky.
Karel Absolon (č. 57), geolog, geograf a prehistorik, má jeden z nejaktraktivnějších pomníků na hřbitově, provedený jako model vápencové jeskyně, před kterou leží kamenné mamutí kly. Jde o památkově chráněné dílo Ferdinanda Dobrovolného.
Jiří Mahen (č. 62), básník, spisovatel, novinář a dramatik, je další z význačných brněnských osobností. Na jeho hrobě najdeme přírodní, neopracovaný „bludný balvan“.
Leoš Janáček (č. 64) odpočívá na hřbitově i se svou ženou Olgou, která se ale do čestného kruhu nedostala. Janáčkův pomník tvoří podle návrhu Eduarda Miléna hranol z bílého mramoru, ozdobený pásem not.
Dlouhá řada osobností
Čestnou skupinou, z níž jsme zmínili jen několik málo příkladů, řada osobností na brněnském Ústředním hřbitově rozhodně nekončí. Jen musíme trochu víc hledat a všímat si často nenápadných či starých pomníků, „přebitých“ luxusem těch novějších.
Josefa Dobrovského (č. 4a/32) si jistě pamatujeme už ze školy, z látky o národním obrození. Jeho hrob označuje pomník v podobě obelisku, který vytvořily nedaleké železárny v Blansku.
J. G. Mendel (č. 81/2), vědec, který odhalil zákony dědičnosti, je pochován v řádové hrobce mnichů augustiniánů. V tomto řádu prožil většinu života, stal se také jeho opatem. Hrobku (č. 81) tvoří ústřední pomník a řada kamenných desek, mezi nimiž tu Mendelovu dnes už poznáme jen stěží.
Alois Mrštík (č. 386/H5) byl s Moravou spojen celým životem a také náměty své tvorby. Urna s jeho popelem se několikrát stěhovala po různých místech hřbitova, od roku 1945 už zůstává na stejném místě, doplněná náhrobkem od Františka Uprky.
Padlí hrdinové
Deset tisíc. Tolik padlých vojáků různých armád najdeme na všech brněnských pohřebištích. Na Ústředním hřbitově jim patří skupiny 49, 56, 66, 73 a 79, doplněné o pamětní desky v různých částech hřbitova. Nejstarší vojenské hroby (skup. 49) se datují k r. 1866 – jde o příslušníky pruské armády, kteří zemřeli v brněnských nemocnicích a byli sem přeneseni ze zrušených hřbitovů. Dnes je toto číslo pravděpodobně mnohem vyšší, protože německý vojenský hřbitov se neustále zvětšuje.
Skupina 56a je místem odpočinku příslušníků partyzánské skupiny Obrana národa, obětí koncentračních táborů a partyzánů popravených v Kounicových kolejích. Hned vedle (56b) najdeme pomník vojákům rumunské armády.
Nejmonumentálnější skupinou je však 56c, věnovaná sovětským vojákům, padlým za II. světové války. Rozlehlé prostranství ohraničuje kolumbárium s urnami 283 důstojníků a dva společné hroby s několikametrovými reliéfy tanků, uprostřed dominuje sloup se sochou rudoarmějce a také 39 metrů vysoký zkosený obelisk. Celkem tu jsou uloženy pozůstatky 3 364 vojáků včetně několika žen, jména vyšších důstojníků si dodnes můžeme přečíst na náhrobcích, ozdobených rudými kulomety a hvězdami. I když dnes už skupinu nedoplňují originální tanky a těžká vojenská technika jako dřív, slavnostní atmosféra s trochou patosu dodnes přinutí k zastavení…
Singule
Ač jsme národem suchozemců, bylo v námořnictvu vysoké zastoupení vojáků z českých zemí a to hlavně kvůli tomu, že jsme měli nejrozvinutější průmysl a technicky zdatné lidi (vojáky) kteří na lodích nesloužili jako obyčejní vojáci, ale jako obsluhy nejrůznějších strojů a zbraní, podobně vysoké zastoupení bylo i u specializovaných jednotek pozemního vojska (pevnostní dělostřelectvo, obsluhy speciálních – dalekonosných a vysokokaliberních děl). Rudol Singule je dlouho neznámou a trochu opomíjenou osobou, která v námořnictvu dosáhla vysoké hodnosti.
Rudolf Singule se narodil 8.4.1883 v Pule (podle některých zdrojů šlo o Brno, ale oficiální K.u.K zdroje uvádí Pulu) protože jeho otec byl úředníkem v Brně. Po absolvování školy byl přijat na Marineakademie ve Fiume (dnešní Rijeka) kterou absolvoval a byl vyřazen 28.6.1901 v hodnosti Seekadett II, klasse. První jeho lodí byla pancéřová loď Budapest, dále absolvoval několik odborných kurzů a po absolvování důstojnického kurzu byl jako důstojník přeložen na lehký křižní Aspern. Sním navštívil Čínu a po návratu sloužil na dalších lodích, jako pancéřová loď Wien, torpédovky Tb. 38 a Delfin. V roce 1909 se dostal na právě založenou ponorkovou stanici v Pule a v hodnosti Fregattenleutnant jedním z prvních ponorkových důstojníků. Do hodnosti Linienschifsleutnant byl povýšen 1.5.1911. Dne 21.9.1912 se stal velitelem ponorky U 4 postavené pro rakouskou marinu v Německu. Šlo o na tu dobu solidní loď a zřejmě spolu se sesterskou lodí U 3 to nejlepší co rakouská marina měla. Ponorce velel do 7.7.1913, potom se stal velitelem torpédovky Tb. 32. V této době se Singule také oženil (1911) a měl dvě dcery (1913 a 1914). Po začátku války se vrací na ponorkovou stanici v Pule a 9.4.1915 se opět stává velitelem U 4. jako velitel ponorky se vyznamená tím že potopí italský křižník Giuseppe Garibaldi (18.7.1915) a při jiném útoku vážně poškodil anglický křižník Dublin (9.6.1915). Kromě toho měl na svém kontě 9 parníků a jednu plachetnici což jej řadí na 4 místo v K.uK. flotile. Celkový výtlak jím potopených lodí byl 17 561 brt. V červenci 1917 byl Singule z funkce velitele ponorky odvolán a pověřen velením torpédového kurzu na školní lodi Panther. Do bojové akce se už za WWI nedostal. Je obdivuhodné co tento kapitán s tak starou ponorkou v poměrně krátké době dokázal (U 4 byla nejstarší ponorkou K.u.K námořnictva, U 1 – U 3 byly postaveny a převzaty později). Za války byla vysoce hodnocena jak jeho schopnost velitelská, tak jeho lidské chování k lidem ze zasažených lodí.
Po válce se Singule přestěhoval do Brna a zde se živil jako úředník. Poněkud opožděně (21.12.1929) zde také dostal vysoké rakousko-uherské vyznamenání – rytířský kříž řádu Marie Terezie (číslo 194). S tím bylo spojeno i povýšení do šlechtického stavu. V ČSR ovšem byly šlechtické tituly zrušeny. Po okupaci se přihlásil k německé národnosti (snad pod vlivem své druhé manželky) a sloužil jako asi jediný Čech v Kriegsmarine ve funkci velitele ponorky. Velel totiž od října 1941 do dubna 1942 ponorce UD-4 (bývalá holandská O 26) loď sloužila jako školní a na ní také získal Singule hodnost Korvettenkapitän kterou dostal 1.2.1942, loď v té době patřila k 5. ponorkové flotile v Kielu. Po službě na této lodi není v dostupných pramenech jeho osud uváděn, ale zřejmě odešel do civilu, protože 2.5.1945 je v Brně kde umírá zavražděn sovětským vojákem kterému se pokoušel zabránit ve znásilnění ženy.
 
 
Pohřební rituály
Nahoře u hrobu tureckého poručíka.
Každý zemřelý muslim by měl být co nejdříve pohřben. Pokud to okolnosti dovolují, pohřeb se koná ještě tentýž den nebo druhý den po smrti. Se zemřelým je nutné zacházet ohleduplně a se vší pietou. Pokud je k dispozici voda, musí proběhnout omývání zemřelého, které provádějí nejlépe dva až tři lidé. Muže omývají muži a ženu omývají ženy, které znají správný postup při omývání. Je možné, aby se omývání účastnila i manželka zemřelého nebo manžel zemřelé. Omývá se celé tělo, přičemž intimní partie musejí být po celou dobu zakryté neprůhlednou látkou. Omyté tělo se navoní a poté se zabalí do pruhu bílého plátna. Pro muže se běžně použije kolem 12 metrů plátna, pro ženu ještě o několik metrů více. Takto připravené tělo se uloží na máry nebo do rakve. Islám rakev nepředepisuje, v muslimských zemích je běžné pohřbívání bez rakve. Ale například v České republice, kde pohřbívání bez rakve není povoleno, muslimové tento předpis respektují a pohřbívají v rakvi. Další povinností muslimů k zemřelému je modlitba za zemřelého.
Mrtvé tělo je položeno na pravém boku tváří k Mekce. Všichni účastníci modlitby musí mít rituální očistu (wudú). Imám stojí vedle těla otočen tváří ve směru qibly (k Mekce), ostatní věřící stojí v řadách za ním. Imám pozvedne ruce do výše uší (dlaněmi dopředu), v srdci má úmysl provést pohřební modlitbu za konkrétního zemřelého muslima a nahlas pronáší slova „Alláhu akbar“ (Alláh je největší). Věřící následují imáma a stejně jako on si položí pravou ruku přes levou na břiše jako při jiných modlitbách. Imám v duchu recituje slova úvodní kapitoly Koránu (súru al-Fátiha), ostatní s ním. Pak imám pronese „Alláhu akbar“ a všichni s ním v duchu recitují druhou část tašahhudu (Od „Alláhumma salli ‘alá Muhammad“ až do konce – zde se jedná o prosbu k Bohu, aby požehnal prorokům Muhammadovi a Abrahámovi i jejich potomkům). Pak provede třetí takbír slovy „Alláhu akbar“ a všichni v duchu pronášejí prosebnou modlitbu jakýmikoliv vhodnými slovy, jež znají, kterými prosí Boha o odpuštění pro zemřelého. Pak imám pronese čtvrtý takbír (slovy „Alláhu akbar“), po kterém lze říci jakoukoliv krátkou prosbu, směřovanou ostatním lidem. Modlitba je zakončena závěrečnými pozdravy míru napravo a nalevo jako při jiných modlitbách. Měli bychom mít na paměti, že věřící stojící v řadách za imámem opakují krok za krokem po něm a slova pronášejí v duchu. Celá pohřební modlitba se na rozdíl od ostatních modliteb muslimů provádí vestoje.
Po modlitbě se tělo spustí do hrobu a uloží na pravý bok tváří obrácenou k Mekce.
Hrob by měl být postaven a označen jednoduše. Jakékoliv výstřednosti v úpravě hrobu nebo okázalé oblékání těla mrtvého a podobné věci nejsou islámské. Na hrob by se měla navršit hlína do výše přibližně jednoho lokte a položit kámen v místě, kde má zemřelý hlavu. Podle výroku proroka Muhammada muslimové nesmějí nad hroby vztyčovat nějaké pomníky nebo hrobky. Všichni lidé jsou si totiž před Bohem rovni. Jak rovněž poznamenal prorok Muhammad, když muslima míjí pohřební průvod, ať už je muslimský, nebo jiné víry, měl by každý muslim vestoje uctít památku zesnulého.
Spalování zemřelých je v islámu zakázáno. V případě, že člověk zemře na moři a v potřebné době není možné dosáhnout pevniny, je povoleno ho pohřbít do moře.
V České republice jsou v současné době dvě funkční muslimská pohřebiště, jedno je v Třebíči (1994 a Praze 2004.
 
 
Židovský hřbitov
Původní starobylý židovský hřbitov se v Brně nacházel naproti paláce Padowetz, hluboko pod úrovní nynějšího vlakového nádraží a kolejiště tramvají. V roce 1454 byli Židé králem Ladislavem Pohrobkem z města vyhnáni a hřbitov, kam pohřbívali své mrtvé, byl rozbořen a zničen.
Zpět do Brna se Židé mohli vrátit teprve po revolučních událostech v roce 1848, kdy jim bylo umožněno volně se stěhovat. Aby mohli pečovat o své zemřelé, bylo jedním z jejich prvních počinů ustanovení svatého spolku Chevra kadiša. Neměli v Brně vlastní hřbitov, takže své mrtvé museli pohřbívat v okolních židovských obcích nebo tam, kam zemřelý příslušel.
Netrpělivě proto čekali na souhlas ke zřízení pohřebiště, synagogy a jmenování vlastního rabína. Na juliánovských blatech v katastru obce Židenice zakoupili dva pozemky o výměře mírně přesahující plochu jednoho hektaru. Po prokázání nabytí vlastnictví jim byl okresním hejtmanem 19. července 1852 udělen úřední souhlas k založení nového hřbitova.
Brněnští Židé pozemek ohradili, vystavěli prostou obřadní síň a postavili domek hrobníka. Ještě téhož roku byli na novém hřbitově pohřbeni Gabriel Beer a Moritz Jellinek (Jelenko). Ve stejném roce byly také pohřbeny dvě děti, Jesaias Engel a Šalamoun Ehrenfeld, dle zvyklostí bez náhrobního kamene.
O márnici a místnosti rituální očisty není v dochovaných pramenech zmínka. Protože hřbitov byl značně vzdálen od lidských obydlí, není vyloučeno, že funkci márnice s očistou rovněž plnila obřadní síň, své mrtvé ale Židé mohli umývat také doma.
Nový hřbitov byl z olomoucké silnice obtížně dostupný. Jediná komunikace, která tudy vedla, byla neudržovaná cesta, kudy jezdívali brněnští formani do juliánovské pískovny. Navíc kolem protékala strouha, jež se často rozvodňovala a zaplavovala okolní pozemky. Při velkých záplavách v roce 1862 rozvodněná strouha zcela zničila příkop, kterým protékala, a ohrozila hřbitov. Příkop byl neprodleně regulován a za tři roky překlenut mostkem, který přístup ke hřbitovu usnadnil. Stále hrozící nebezpečí bylo zažehnáno vybudováním kanalizační sítě.
Hugo Hass
Osmičkou na z. Židovský hřbitov, na hřbitově ITC, otevřeno mimo sobot a žid. Svátků..
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

zabijacka v Hruskach 06-04-2011

(Marta, 18. 4. 2011 18:14)

fotky zo zabijacky:
https://picasaweb.google.com/lh/sredir?uname=Marta.and.Filip&target=ALBUM&id=5596933487008026417&authkey=Gv1sRgCLip1NClqt_VmAE&invite=CImovj8&feat=email

Ubytovanie

(Marta, 13. 4. 2011 10:59)

Kto este nema ubytovanie zo soboty na nedelu, uvolnili sa nejake postele "U Nesporu" co je ubytko vedla myslivny, noc 250,- CZK alebo 10,- EURO, volajte: Marta: +421 905 643484, alebo piste: marta.and.filip@gmail.com

Burčák z Hrušek - 25.9.2010

(marta&filip, 29. 9. 2010 19:47)

par foteciek z eventu:

http://picasaweb.google.com/lh/sredir?uname=Marta.and.Filip&target=ALBUM&id=5522247996932549537&authkey=Gv1sRgCLe-j_LizeDc9gE&invite=CI6F0-QD&feat=email

fotky z Hrusek

(marta&filip, 24. 5. 2010 11:38)

http://picasaweb.google.sk/lh/sredir?uname=Marta.and.Filip&target=ALBUM&id=5474765132137964065&authkey=Gv1sRgCObc0ea21fqc0AE&feat=email