Jdi na obsah Jdi na menu
 


Expedice 2016 č. 2 - Hostovice, rekonstrukce bojů v Karpatech

2. 6. 2016

Expedice 2016  číslo 2 – Hostovice, rekonstrukce bojů první světové války v Karpatech

Den první (a nultý): Hradní páni v Polsku

Dle plánu přijíždí kolega Honza Kincl v 17 hodin do Hrušek, logistika ale zaskřípala a z Hrušek vyrážíme až chvilku před 20 hodinou ve složení Jan Kincl a já Petr Tichý ve dvou autech po střechu napěchovanými vším potřebným.

Hodonín, Strážnice, tentokrát na přes Hradiště, ale zkratkou přes Hluk, kde by měl být „županový event“, ale nikde nevidím žádné auto s ještěrkou a tak pokračujeme dál na Brod, Starý Hrozenkov a přes hranici do Drietomi. Tam Honzin nakupuje elektronickou dálniční známku, náhodou právě tankují dva řidiči z Bardějova, kde máme naplánováno nocovat, zjišťuji stav dokončenosti dálnic.

Z Drietomi jsme za chvilku na dálnici, před desátou v Žilině u Tesca, kde vykládám zásilku  zdraví a radosti z Moravy J, nakupujeme čerstvé pečivo, lovíme první slovenskou keš expedice a po hodině pokračujeme dál.

Už v Žilině začíná krápat, u Kralovan už prší snad i zespodu, chce to pauzu a něco teplého k večeři. Zastavujeme na odpočívadle Dechtáre a jdeme do koliby. Kolega z Oravy tvrdí, že tam mají nejlepší halaszle, při dvou předešlých návštěvách, ale bylo zrovna vyprodáno, tentokrát máme štěstí? Chvilku před půlnocí probouzíme obsluhu. Za chvíli je rybí guláš na stole, kopa zeleniny, dva malé kousky rybího filé, gulášový základ, zahřeje, zasytí, ale nadšení ve mně nevyvolá.

Na jízdu v koloně je Honzin přivyklý, ale já ne. Domlouváme tedy místo dalšího srazu a upravujeme cílové místo, kde dnes strávíme noc. Po dvou hodinách se setkáváme na parkovišti pod Spišským hradem. Neprší, ale noc pod širákem neriskujeme, ustýláme si v autech. Potrestám jedno pětipívo a v půl třetí ulehám.

Po šesté už mě tahá světlo z „postele“, posnídám zbytek petky a něco ze zásob. Honzin loví krabku já zatím v rámci rozcvičky vyběhnu na hrad. Dole pod hradem další krabka a teď kousek zpět k Sivej bradě, traventinovému kopci s prameny a kaplí na vrcholu. Další skrýš, trocha focení. Chci si nabrat vodu z pramene, smůla, někomu asi vadil tak ho zničil.

Jsme zpět na dálnici, která je od jara od Ivachnové až po Prešov už kompletně hotová, všechny tunely v provozu takže zastavujeme jen na jednom odpočívadle na ranní hygienu a další krabku. Potom už Prešov, Kapušany, Bardejov, slovenský Zborov.  Před začátkem obce navštěvujeme první vojenský hřbitov z 1. Světové války a keš u něj.

Jdu do místního květinářství nechat uvázat kytku na hrob, kupuji elektrickou svíčku. Přicházím k autu zaparkovanému před bývalým penzionem Paloma, kde jsme v minulých letech nejednou složili hlavy, právě odjíždí majitel, jdu pozdravit majitelku, vítá nás jako staré známé, chci nakoupit svíčky na hroby, má ale koupi nedoporučuje, tak jen zapalovače a „karovky“ ať je v autě co mlsat, mezitím se vrací i majitel, kterému cestou docvaklo, kdo se zastavil na návštěvu. Prohodíme pár slov a loučíme se.

Jdeme se s Honzinem poklonit k památníku legionáře Šípka, kousek od něj nově stojí skulptura z dřeva a kovu, která ho má také představovat, vznikla při sochařském sympoziu. Navštívit Zborov a minout naši klubovou hospodu? To nejde. Ukazuji Honzinovy jediný exemplář klubové karty, do klubu pouze pro bílé gentlemany vlastněného rasistickým Vietnamcem J, a vysvětluji místní zvyklosti. Po deseti návštěvách Zborova je na čase navštívit i německý vojenský hřbitov z války druhé, na který jaksi nikdy nebyl čas. Odtud volán Radimovy a zjišťuji, kde v Polsku se zrovna potulují.

Pokračujeme ke Stebníku, další vojenský hřbitov z první války, další keš. V obci hledám starostu, máme pro něj děkovný list Spolku pro vojenská pietní místa za péči o hřbitov i nás samotné při minulých návštěvách, obecní úřad zamčený tak pokračujeme do sousední Stebnické Huty, abych Honzinovy ukázal, kde bylo příslušníky České družiny zajato osazenstvo lazaretu 28. Pěšího pluku tzv. „Pražské děti“. Stojan na infotabuli stojí, informace na ní však chybí.

Přehodnocujeme plány, volám Radimovy a domlouváme se, že za nimi přijedeme do Gorlice a z ní jim budeme dělat doprovod a on nám průvodce. Za hodinu jsme na náměstí polské Gorlice, místa, kde proběhla významná bitva Velké války. Kolega ze Signum Belli 1914 Radim Kapavík s přítelkyní Soňou doráží v zápětí. Jdeme k muzeu gorlické bitvy, zavřeno L. Jdeme na náměstí do infocentra sehnat nějaké infomateriály, zavřeno L. Naplňují se varování polských kolegů, je čtvrtek, „Boží tělo“ a Polsko je jím paralyzováno.

Vyrážíme tedy pomalu k hranicím. Zastavujeme u kostela v Sekové od něj vyrážíme na vojenský hřbitov Nr. 77 Ropica Górna, kde jsou pohřbeni i vojáci z českých zemí. Při první návštěvě se Radim dovnitř nemohl vůbec dostat, dnes jsou odstraněny náletové dřeviny, plocha hřbitova je vysečená a hroby jsou jasně rozeznatelné. Keš objevena bez problémů.

Další zastávkou je Cmentarz Nr. 67, kde jsou pohřbeni výhradné píseční landvéráci z 28. Pluku. Leš sofistikovaná, přesto vyčmuchána. Na louce pod hřbitovem roste mezi kravinci pěkný vstavač, orchidej.

Následuje zastávka na Malaslovském hřebeně u hřbitova Nr. 60, místě kde jsou opět pohřbeni vojáci od nás, hřbitov je v pěkném stavu. Hojně navštěvován, obklopen infotabulemi s nezbytnou krabkou. Následuje Nr. 55 Gladyszów s pohřbenými pětadvacátníky z jihu Moravy a další keš.

Smerekowiec s dalšími pětadvacátníky, bez keše (tu loni při rozšiřování cesty zaasfaltovaly), Honzin ještě loví na 47 v Konieczne, já i Radim se Soňou už se přesunujeme na hranice a z nich vyrážíme na 46 Konieczna – Beskidek, tam jsou opět pohřbeni i vojáci z kroměřížského 25. Domobraneckého pěšího pluku, mezi nimi i rodák od nás z Hrušek, Rudolf Taláb. Hřbitov je téměř před dokončením, kompletně opravena je centrální věž i kovové nápisy na ní, oplocení, dřevěné kříže, chybí ještě část pískovcových pomníků se seznamy jmen padlých na hromadných hrobech. Hřbitov je jako několik dalších v okolí dílem známého architekta Dušana Jurkoviče. Zajímavostí je, že hřbitov leží přímo na hranici, resp. jeho část by zasahovala na slovenské území a z toho důvodu je zde hranice upravena, aby ležel celý v Polsku.

Čistíme Talábův hrob na kterém zůstal i kříž, který loni na hrob umístnila jeho vnučka a při rekonstrukci ho správce plánoval odstranit, jsme ale v Polsku a kříž je zde posvátný. Pokládáme kytici květů a svíci. Na okolních hrobech jsou povědomá jména z vesnic na Břeclavsku.

Sestupujeme po hraničním hřebenu k autům. Radim se Soňou jedou rovnou do Bardejova, já s Honzinem se zastavujeme ještě v Becherově, kde vojenský hřbitov rekonstruovali kolegové z humenského KVH Beskydy ke kterým míříme na víkend. O hřbitov se obec pečlivě stará. Nedaleká keš odolává neb jsou v její blízkosti domorodci.

Z Becherova jedeme do Bardejova, na místní hotelové škole zjišťuji možnost ubytování při případné další výpravě. Od loni se nic nezměnilo, přenocovat se dá kdykoliv za ceny velmi zajímavé. Absolvujeme krátkou prohlídku centra města, hlad nás zahání do známého baru na dvojitou porci řízku z bramborovou kaší.

Ještě za světla vyrážíme každý na vlastní pěst do Hostovic, zpět na Zborov, Smilno, Nižnou Polianku do Svidníka. Celý úsek je v rekonstrukci a na desítce semaforů trávím desítky minut čekáním. Stropkov projíždím bez zastavení, v Makovcách vzpomínám na loňský dobrodružný noční přejezd na brigádu na vojenském hřbitově ve Velkropu. Ve vedlejší Havaji, ale zastavit prostě musím. Nezbytná fotečka u cedule, odlov jedné kešky a bez zastávky dál. Pomník České družiny v Medzilaborcách vynechávám, stejne tak vojenský hřbitov v Čabalovcách-Sterkovcách, jen si všímám, že tabule označující hřbitov loni ležící na zemi opět stojí, že by dobré znamení a začátek rekonstrukce?

Výrava, obec se třemi vojenskými hřbitovy, kde byla rekonstrukce bojů předpředloni. Je deset hodin pouliční světla už nesvítí, obcí letím osumdesátkou hnán žízní, mimo obec ale krokem, protože všude samá zvěř, stádo srn, jedna, za chvíli dvě laně, drzá kuna, už jen zubr chybí, ale jak se dozvídám později, jeden sražený už je v zookoutku v Stropkově a ostatní se dva dny před bitvou popásali nadohled od bojiště.

Hostovice, konečně. V obci tma, svítí se v jediné budově. V hospodě a vedlejším obecním úřadě. Parkuju přes ručku, parakotoulem vystupuju z auta a sprintuju dovnitř, co kdyby mezitím zavřeli. Naštěstí ne. Než dorazí Honzin už mám dva iontové nápoje v sobě. Honzin dorazil a zasedl mezi nás. Starosta sa ho pítá: Ako sa voláš? Honzin, Jan dostává odpověď. Kincl? Ano Kincl. Klub se z toho setkání spolužáků z vojenské školy v Žilině po 28 letech. A s tím spojené přípitky na vstréču, bratrství a jednotu. Přesto jdeme spát relativně brzy. Honzin do auta, já na dvůr pod kaštan, pořadatelé na obecní úřad a místní domů.

 

 

Den druhý: Ukrajina

Obecní úřad se probouzí a my taky. Snídáme. Pořadatelé vyráží budovat bojiště a technické zázemí, my však míříme za hranice všedních dnů. Snina, Stakčín, Ubla a jsme na slovensko-ukrajinské hranici. Před námi skupina českých motorkářů mířících do Mongolska. Všechen alkohol, léky a vlastně všechno jsme z mého auta vyložili v Hostovicích, celní prohlídka tak proběhne bez problémů, auto už na Ukrajině párkrát bylo takže žádné zdržování s hledáním vin-kódů a registrací. Takže se nám ještě na slovenské straně přechodu daří předjet motorkáře.

Vstupujeme na ukrajinské území. Trocha napětí. Auto je prázdné, celní prohlídka bez problémů, v pase vložen Cháronův obolus, který zkušeným pohybem mizí na svém místě, tím je bez problémů hotova i tato část odbavení. Ještě si skočit dovnitř s bumážkou pro pečiatku. Popojedem dvě stě metrů k poslední závoře, kde si vojáček ze saprem orazítkovanou bumážku vezme.

Jsme na Ukrajině, teď jen neudělat nějaký kopanec policie je zde ostražitá, hlídka stojí hned za zákrutou. Chlapci by taky chtěli, ale nět probléma, nět bakšiše. Zklamaně nás pouští dál, ani do beranice jsem dýchat nemusel.

Velykyj Bereznyj první městečko za hranicí. V jednou z shopů měním 50 Euro, kurz 1 E = 29,8 hřivny ( 1 hřivna cca 90 haléřů) . O sto metrů dál benzinka. Naturál 95 za 20,5 hřivny (19 korun). Beru plnou 48 litrů a to ještě hladové oko před tankováním nepíplo. Tady se s ekologií nepářou, rekuperaci par odstaví dlouhým klacíkem a nádrž plní po víčko. K tomu jsou určeny i dřevěné nájezdy na které auto jednou stranou najede, aby byla nádrž opravdu na kopec.

V Bereznem doprava a hurá do Užhorodu, podle ukazatelů 51 kilometrů, díky jedné zajížďce a stavu silnic to zvládáme za hodinu a půl. Odbočujeme k čajové konvici, odlovit si ukrajinskou keš, není keš a není ani voda v prameni. Zato je tam zajímavý billboard o ochraně přírody. Něco ve smyslu, nechovejte se jak divé svině. U jiného pramene načepujeme čerstvou vodu a zpět na hlavní. V každém větším sídle památník padlých v druhé i v té afghánské válce, billboardy verbující dobrovolníky do aktuálního konfliktu. Školy s vyvěšenými vlajkami, ulice plné copatých školaček a studentek s mašlí ve vlasech, studentů ve slavnostních vyšívaných košilích. Dozvídáme se, že se rozdávalo vysvědčení.

V Užhorodě definitivně přestává spolupracovat technika, nacházíme centrální hřbitov, ale ten prvorepublikový Na šachtě, kde jsou pohřbeni českoslovenští vojáci s bojů s Maďary v roce 1919 i 1939 se nám najít nepodařilo. Jedeme do centra, kde se nám podaří zaparkovat přímo na náměstí. Jdeme do města nasát atmosféru města a začátku prázdnin. Pohled na památky někdy docela žalostný, pohled na studentky ale náladu pozvedá J.

Pomník Marie Terezie, hrad. Kde si vyslechneme povídání místní znalkyně o jakémsi moravském rytíři, který do hradeb zabořil svůj meč a ten doposud nikdo nedokázal vytáhnout, první Hontinova ukrajinská keš. Jdeme na další, má být někde na nábřeží. Přecházíme koleje z úzkým rozchodem, o kus dál depo s lokomotivou a vagony, jedna parta obrušuje lokomotivu. Druhá, čistící koleje ležící s nadšením ve stínu. Nevím, nevím jestli se na ní někdy svezu.

Jsme na nábřeží u řeky Už. Jdeme po něm blíže k centru. Studentky se sluní, opilci se potácejí. Židovská synagoga. Pokoušíme se o odlov pokladu, ale všude plno lidí. Vzdáváme to a vracíme se k autu. Cestou do Berezného ještě Honzin v Perechynu fotí pamětní desky T.G.Masaryka a M.R.Štefánika, já zase místní rynk-tržiště. Zatím co po cestě vidíme dvakrát ukazatel Bratislava, odbočka na hraniční přechod je jistě z taktických důvodů neznačená. Dotankuji ještě pět litrů benzínu. Zbývá pár drobných tak beru ještě 4 pulčíky „Nemirofky“ v různých variantách, (škoda jen že už delší dobu není březová), velmi dobré vodky za cenu ještě lepší 60 křiven, 54 korun (u nás o stovku dražší).

Obolus do pasu připraven, ale nebyl třeba odbavují nás i bez něj. Celník si vzpomíná, že jsme mu ráno při odbavování vysvětlovali, že jedeme na vojnove kladště (vojenský hřbitov) a už  jsme zaplatili. Na slovenské straně se odbavení protahuje. Pipky jedoucí z nákupu se vybavují se známou celnicí a blokují provoz. Její kolega je sdílnější, ví o zítřejší bojové ukázce, pouští nás do vnitrozemí.

Stakčín, vodní nádrž Starina, první zastávka v Príslope u kostela je malý hřbitůvek obětí prvoválečných bojů, pak stavíme až v Uliči, podívat se na vojenský hřbitov z 1. Sv kde je pohřben generál Murdoch a možná také další generál z rodu Romanovců. Poté miniskanzen s modely dřevěných kostelíků v okolí.

Uličské Krivé, dřevěný kostelík, keš, která se mně nepodařila při předchozích výpravách odlovit, tentokrát neodolá i když nás šipka vede 30 metrů mimo. Zboj, hřbitov z Velké války je kompletně opraven. Novou Sedlici, výchozí bod na výšlap na trojmezí na Kremenci necháváme na jindy, protože čas nás tlačí.

Cestou zpět zastávka v Topole, dřevěný kostelík a u něj opravený hřbitov z 1. světové války s pohřbenými z obou bojujících stran údajně včetně vojáků z Turecka. Dál na do Beskydských hvozdů, keš u židovského hřbitova, další potom před Runinou. Runina, konec světa, jedna keš u obecního pramene, další u ruského vojenského hřbitova z první války. Vyřadit a jedeme kilometry z kopce.

Nad Starinou fotím od volantu zářez do skal, kterými vede silnice. V protisměru auto v něm uniforma, už vidím ten pojeb za mobil za volantem, z uniformy se vyklube slovenský celník co nás po obědě odbavoval při návratu z Ukrajiny, varuje nás před policejní hlídkou, která pod kopcem měří rychlost J. Honzina ještě vyháním na vojenský hřbitůvek u zaniklé obce Dara a vyhlídku nad Starinou.

Kousek pod ní mu ukazuju místo kde se můžeme po dvou dnech trochu opláchnou. Vidina potoka, který má v zimě i v létě konstantní teplotu 4°C ho neláká, koupel odkládáme na Sninské rybníky, kde bude vode přece jen o něco teplejší. Ve Snině se ukazuje že z koupele nebude nic. Nakupujeme v tamním Tescu ingredience do zítřejší soutěže ve vaření vojenských jídel, které se nám nechtělo tahat z domova. To už nás po telefonu nahání další kolega Jirka Vrba ze Signum Belli 1914.

Setkáváme se s ním v Hostovicích na obecním úřadě, přesunujeme se na bojiště. Drancováním a kořistěním získáváme dřevo, klobásky, chleba, pivo máme vlastní. Rozděláme oheň, večeříme, debatujeme se známými i neznámými. Postupně se rozcházíme spát do svých pelechů pod hvězdami, já ještě do půl druhé čekám na „Vašátkovce“, kteří nakonec přijeli ještě o hodinu později.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář