Jdi na obsah Jdi na menu
 


Expedice 2017 č.6 - KARPATY 1917 - 2017

2. 10. 2017

KARPATY 1917 - 2017

Letošní „poslední výprava“ 28.9. – 1.10.2017 na východ začala už v týdnu, protože díky svatému Václavovy bylo ve čtvrtek volno. Vyrazil jsem, ale přesně opačným směrem, do Brna, abych naplnil auto. Kolegové jeli už den předem tak jsem tentokrát v šest ráno nalodil u Myší díry spolucestující z řad brněnského studentstva.

Slatina, Slavkov u Brna, Starý Hrozenkov, poslední tankování za koruny, potvrdilo se, že tamní stojany ty litry nějak špatně počítají L. Dlouhá kolona před Žilinou, zastávka na Oravě, v Oravamilku pro sýry. Zaplaceno, ale nějak se už nevešly do auta, tak jsem je tam nechal místním kolegům k vyzvednutí. Pytláckým chodníčkem pod Chočom, přes hranice Oravy na Liptov. V Lůčkách prokrvit nohy a ukázat místní vodopád. A už jsme byli na dálnici.

První kousek vysadit v Popradě, další v Kežmarok-u. Blonďatá studentka fyzioterapie Lenka se mnou jela, až přímo do Bardějova. Tímto díky za průvodcovství a tipy na kultůru i gastro v okolí. Kratičká zastávka ve slovenském Zborově na Palomě pro svíčky a byl jsem v Nižné Poliance.

První organizátoři akce Karpaty 1917 – 2017 už byli na místě a připravovali bojiště, tak jsem se k nim přidal. Když jsme se za šera vrátili z vytyčování bojiště, přijížděli do Polianky další organizátoři a první zahraniční účastníci.

Páteční dopoledne patřilo budování okopů, úpravám bojiště, budování sektorů pro stánkaře, veřejnost i účastníky samotné. Manévry Slovenské armády, kdy vojáčci rozložili stany, aby následně nějaký generál rozhodl, že přes noc tam stát nemohou a musí se opět složit a odvézt, aby mohli v sobotu ve tři ráno ze základny vyrazit a tábor znovu postavit, dohnalo mnoho pozorovatelů k hlubokému zamyšlení.

K poledni dorazil český autobus s dobovou dechovou hudbou a některými českými účastníky. Po segedínském GULÁŠI se, už všichni strojili na „Slavnostní posviácku“ vojnového cintorína v nedaleké Mikulášové. Rekonstrukci vojenského hřbitova obětí první světové války se podařilo členům KVH Beskydy a dalším pomocníkům dokončit během letošních prázdnin. Po seřazení průvodu se za zvuku řízných pochodů všichni vydali na hřbitov pod vrcholem Kaštielik.

Výstup to byl velmi náročný, zvláštní obdiv zasluhovali vojáci v plné polní, dámy v dobovém oblečení i místní důchodci, kteří mě často s berlou v ruce, cigaretkou v koutku a družném hovoru, v polovině svahu předbíhali.

Po položení květin od zástupců vojenských klubů, místní samosprávy a tradičně jediného, ruského velvyslanectví, které na rozdíl od ostatních zemí zástupce na tyto akce vždy vyšle. Proběhla krátká ekumenická bohoslužba v podání pravoslavného a řeckokatolického vojenského kaplana, po ní několik projevů oceňujících práci všech zúčastněných, potřebu připomínat si oběti všech konfliktů a vzájemnou spoluprací bojovat za mír.

Z kopečka se někdo kutálel, někdo letěl a někteří i kulhali, aby se nakonec všichni sešli v sále obecního úřadu na recepci s „malým“ rautem. Hádám, že raut stál víc než celá rekonstrukce, ale tak už to zkrátka je. Na schůzování a konference se peníze najdou, ale najít grant na pořízení sekačky, motorové pily, pracovních pomůcek nebo stavebního materiálu na rekonstrukci je problém. Ještě, že se vždycky najde dost ochotných nadšenců, kteří ve svém volném čase, zdarma resp. za své na opravách pracují.

Během recepce Rakouský černý kříž pečující o válečné hroby a dlouhodobě spolupracující s KVH Beskydy udělil několik ocenění.

Následoval přesun zpět do Polianky, kde se mezi „rakouskými“ modrými uniformami konečně objevili i první „ruské“ zelené. Nejdřív přijela dvojka od nás z Břeclavska, následována dalšími z celého Česka, zvláštní obdiv patří tradičním účastníkům z ruského Kaliningradu, kteří letěli do Prahy, následně cestovali přes celé Česko-Slovensko, aby opět podpořili ukázku v barvách ruské carské armády. Po segedínském GULÁŠI k večeři jsme pokračovali v tradiční „šarizaci“ v místní nálevně i v sále obecního úřadu.

V sobotu ráno mě probudil pekař, který přivezl stohy beden pečiva, protože víc než dvě stovky účastníků je potřeba také nasytit. Následně se zjevil polský autobus a hordy jeho pasažérů obsadily a bohužel i vyplenily sál L.

Ke snídani GULÁŠ nebyl J. Po ní už se všichni a všechno přesouvalo na bojiště. Zachvátil jsem stůl a lavici, nanosil zásoby a vrhl se na přípravu ingrediencí do soutěže vojenských jídel. Během vaření osvědčeného Landwerguláše kroměřížských pětadvacátníků, probíhal pod bojištěm pietní akt a krátká bohoslužba na vojenském hřbitově Nižná Polianka, tento hřbitov je sice udržovaný, jeho „rekonstrukce“ však byla hodně necitlivá, prostě další Bochynova pomsta, kdy se hroby srovnají buldozérem, zaseje se tráva a umístí pár trojic normovaných křížů. Smutné je, že zatím co Rakousko-uherské jednotky, zástupci německého Beskydenkorpsu se pod vlajícími prapory akce účastnili, ruskou uniformu tam nebylo vidět jedinou L.

Další program se odehrával už na bojišti. Ukázky policejních psovodů, vojenských pyrotechniků, zásahové jednotky a další jsem moc nesledoval, protože jsem trávil čas u ohně. Čas mezi ukázkami vyplňoval hudební program v podání dobové kapely, vojenské hudby z Banské Bystrice nebo folklórního souboru. Nechyběl osvětový stan Slovenského červeného kříže, Rekrutační středisko Armády Slovenské republiky, provizorní konferenční sál, kde zazněla řada zajímavých přednášek, stánky s občerstvením i vojenskou výstrojí, literaturou a modely.

Parkoviště se utěšeně plnila a svahem nahoru na bojiště se hrnuli davy lidí i dlouho potom, co ukázka bojů začala. Ruská armáda nejprve vytlačila tu rakousko-uherskou z první linie zákopů a za podpory letectva se jí to málem povedlo i u linie druhé. Početně silnější rakousko-uherské jednotky posílené o jednotky německého Beskydenkorpsu situaci začaly pomalu obracet na svou stranu, aby nakonec ruské jednotky zčásti zničily, zajaly a zbytek zahnaly na útěk. Padly tisíce ran z pušek a pistolí, výstřelů a simulovaných výbuchů dělostřeleckých granátů byly desítky, vrcholem všeho byly nízké průlety letadla na linie nepřítele. Opravdu podařená akce, na kterou se sjíždí nejen účinkující, ale i návštěvníci z daleka.

Po skončení bojové ukázky proběhlo vyhodnocení soutěže, ve vaření vojenským jídel. Svůj  zvěřinový GULÁŠ představil místní obecní úřad, z vepřových vyrukovala dobová kuchyně, oba GULÁŠE byly taky obědem pro účinkující a pořadatele. Další GULÁŠ vařili Rakušané na bojišti, se svm GULÁŠEM se účastnil i Červený kříž, který se mimo vaření staral i o zdravotnické zabezpečení celé akce a věnoval se i osvětě. Maďarští kolegové vyrukovali jak jinak než s maďarským GULÁŠEM. Šestým účastníkem jsem byl já, jako zástupce spolku Signum Belli 1914, ostatní (dva) kolegové totiž letos nevařili, ale stali se hlavním komentátorem bojové ukázky, resp. motospojkou.

Ze soutěže ve vaření vojenských jídel se tak stal vlastně takový Military gulášfest z mezinárodní účastí. Vítězným GULÁŠEM, byl nakonec vyhodnocen LANDWERGULÁŠ KROMĚŘÍŽSKÝCH PĚTADVACÁTNÍKŮ z mé kuchyně resp. kotlíku, kdo si nepospíšil, ten ho už ochutnat nestačil.

Když se většina návštěvníků rozešla, vrhli se všichni na úklid bojiště, balení táborů a stánků. V rychlosti jsem také zabalil a z kolegy z Moravy vyrazil ještě za jednou povinností, navštívit vojenský hřbitov Konieczná-Beskidek, kde leží jeden náš rodák a možná i další muži z Břeclavska. Upravili jsme hrob, zapálili svíčky a položili kytice na hrobě i u centrálního památníku. Chtěl bych tímto poděkovat kamarádům, kteří v uniformách tvořili čestnou stráž při tomto soukromém pietním aktu a také ostatním, kteří si nezávisle na nás našli cestu na tato místa a absolvovali náročný výstup. Když už jsme se vydali po stopách architekta Dušana Jurkoviče, tak jsme se podívali ještě na jeho hřbitovy v Konieczné, Zdynii a v Smerekovci, kde jsme zapálili svíce. Už za tmy jsme se poklonili památce a zapálili svíčku u pomníku Jana Šípka, prvního padlého České družiny ve slovenském Zborově.

Povečeřeli jsme GULÁŠ, zbytek večera a noci pak proběhl v družné zábavě, střídavě v místní nálevně s dobovou hudbou a školní jídelně s muzikanty z Oravy. Šariš tekl proudem, stejně tak vodka a jiné druhy hadích kapek, to všechno spolu s dlouholetým přátelstvím stíralo veškeré národnostní a hlavně jazykové rozdíly, převládajícím jednacím jazykem se tak nestala dnes aktuální angličtina, ale ruština, kterou někteří ovládají a ostatní alespoň rozumí. Docházelo občas k úsměvným zážitků, jako, když jsem se pár minut bavil rusky s jedním účastníkem, abychom nakonec zjistili, že naší společnou řečí je čeština J. Polští kolegové mě za mé výrobky pasovali, až za národního umělce. Spát se šlo, až dlouho po druhé hodině, ale nespalo se dlouho. Od sedmi hodin vyzváněly zvony nedaleké pravoslavné cerkvi, aby uvítali jejich vladyku a také se pomalu loučili a do svých domovů vraceli účastníci i organizátoři. 

Po třinácté hodině jsem tak pomalu vyrazil k domovu i já. Po cestě jsem přibíral pasažéry, ale stačil jsem i ve Staré Lubovni navštívit místní lihovar, kde vyrábí první slovenskou whisky a mnoho dalších dobrot. Po 15 už jsme plně obsazeni vyráželi z Kežmaroku, cesta celkem odsýpala, až po Ivachnovou, kde končí dálnice a začíná kolona. Znaje místní zkratky jsem z ní vykličkoval, překonal Váh, mírně pozměněné osádce ještě jednou ukázal vodopád v Lůčkách a pytláckým chodníčkem přejel do Dolného Kubína a přes Zázrivů, kde jsem nakoupil ještě další sýry až do Těrchové, kde jsme vjeli do další kolony, abychom se hodinu krokem blížili k Žilině. Ale co to je hodina, proti kolonám v Ivachnové, přes Ružomberok, pod Strečnem a nakonec na příjezdech a průjezdu Žilinou. Z Žiliny už to jelo bez problémů, kratičká zastávka u pramene v Drietomě a v deset jsme byli v Brně a o pár desítek minut později i doma.

Měla to být poslední letošní expedice na východ, ale … za tři týdny se světí další dva vojenské hřbitovy na východě a podzimní Orava má také své kouzlo J.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář