Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gruzie 2019 poprvé - část druhá

30. 3. 2019

Den třetí – čtvrtek 14. 3. 2019

Večer trochu pršelo, tak jako po všechny tři večery v Kutaisi, ale ráno mě vítá rozzářená obloha. A v půl osmé ráno první štěkání psů a troubení aut. Vyrážím ven. Směrem, odkud jsem přibližně přijel. Nejdřív okolo železničního nádraží Kutaisi 1, okolo sochy Davida Budovatele, po němž nese jméno kutaiské letiště, po monumentálních schodech dolů na široký bulvár s alejí palem po obou stranách, jejichž listy, po zimně právě zaměstnanci služeb rozvazují.

Ulicí David Aghmashenebeli Avenue dál přes řeku Rioni. Vpravo vidím katedrálu a tuším centrum města. Po cestě kupuju čerstvě upečený chleba- puri a snídám v parku. Hned vedle je autobusové Kutaisi 2, moc spojů odtud nejezdí. V sousedství je také tržnice, letmě nakouknu a vím, že se sem určitě vrátím. Vydávám se tak ulicí Nodar Dumbadze směr centrum, po cestě pátrám po vinném centru, bez úspěchu. Ulice je to zajímavá, jsou tam soustředěni různí řemeslníci, v jedné části truhláři, v jiné pekaři.

Na konci ulice vidím první šipku centrum/informace, zpět přes řeku přecházím po „Bílém mostě“, ve skutečnosti je most kovový, ale část chodníku je skleněná s pohledem na řeku pod nohama, zbylou část kryjí plotny s vyřezanými motivy, hesly a básněmi. Z mostu je vidět také lanovku a ruské kolo v zábavném parku, ke kterému lanovka přímo z centra města jede. U mostu vidím první infopanel s mapou, podle ní už trefím bez problémů k infocentru. Mimo suvenýrů mají k dispozici zdarma i trhací blok map města, na pěkném pevném papíře. Mluví rusky i anglicky.

Vybaven mapou vyrážím po místních pamětihodnostech. Okolo divadla k parku v centru, na centrální náměstí ke „Kolchidské fontáně“, okolo opery souběžnou cestou zpět na místní „Zelný trh“. K prodeji je tu všechno co se dá jíst a pít. V pekárničce tak nakupuju taštičky, resp. pořádné tašky plněné mletým masem a taky vepřovými vnitřnostmi.

Posilněn se vrhám do kopce nad městem. Cestou ke katedrále, nakouknu do kostelíka zasvěceného patronu země svatému Jiřímu. Tak jako v dalších se neplatí vstupné, je zde stálá služba prodávající svíčky a svaté obrázky.

Ještě trocha stoupání a jsem u katedrály. Přestože je to památka UNESCO vstupné se ani zde neplatí, provoz je hrazen z milodarů a prodeje svíček. Katedrála je impozantní, zajímavá kombinací starých kamenných prvků a nových z kombinace kovu a skla. Prohlížím si ji z venku i zevnitř. Podobně jako pravoslavné chrámy, které znám z Ukrajiny je plná ikon světců, zdobeným vstupem do zákristie, tady navíc jednu zeď doplňuje zaručená kopie „Turínského plátna“ a prosklená schránka s ostatky hned několika světců.

Venku je jen skupinka místních studentek a pár pospávajících psů. Vydávám se tedy odlovit keš, věnovanou této památce. Problém není keš najít, ale dostat se k ní. Přístup k hradbám srdnatě brání pasoucí se kráva. Nakonec se daří, kusem chleba ji odlákávám, obcházím a keš, první gruzínskou bez problémů nacházím, další země je vybarvena.

Pomalu se vracím dolů na náměstí k infocentru, chvíli pozoruji provoz místní „MHD“ na radu místních sedám na jedničku, která mě odveze na hlavní autobusové nádraží, v jehož blízkosti je i větší vlakové nádraží Kutaisi 1 a taky obrovská tržnice, ale tam jen nakouknu a hledám maršrutku do Terdžoly. Na dvě zeptání nacházím, s řidičem se domlouvám, že chci zastavit u terdžolské pobočky asi nejvýznamnějšího gruzínského vinařství Khareba.

Do deseti minut je maršrutka plná a vyrážíme. Po cestě vidím první a jedinou dopravní nehodu, kamion sjetý mimo silnici, nejspíš mikro spánek. Třicet kilometrů, pár zastávek na výstup i nástup a už řidič zastavuje i mně. Na dálnici, rovnou proti vinařství. Naštěstí tu není provoz jako u nás, tak dálnici i středový zvýšený pruh zdolávám bez úrazu.

Je mimo sezónu. Neprobíhají komentované prohlídky, ale nechají mě nahlédnout do vinařství i vinohradů. Vevnitř a to ani v prodejně vína u dálnice se nesmí fotit. V prodejně je sortiment slabší, vína stáčená i lahvová, koňak který firma vyrábí v Kachetii žádný. Takže jen dvě flašky na večer. Jdu zpět k dálnici a vyhlížím maršrutku, všechny které jedou mým směrem, jedou do Kutaisi, hned druhou si stopnu a za šera se vracím do Kutaisi. Skočím na jedničku a v místech, odkud je to na hotel nejblíž vysedám.

Vůně čerstvého pečiva mě vede neomylně k pekárničce. Kupuji něco na zub, paní poznává, že nejsem místní a hned se dává do řeči. Tak jako každý koho tu potkám, měla někoho v Československu na studiích, vojně či za prací.

V marketu pod hotelem kupuju ještě vodu a pivo, zároveň tam potkávám další nocležníky z hotelu, kterým na rozdíl ode mne ruština nic neříká. Pomůžu, i když já zase nevládnu angličtinou, ale čísla nějak přeložím.

Po sprše se scházíme posedět v přízemí. Mladý pár z Austrálie, Armén, Švédky, Amík. Beru si na pomoc pulčík Jelínkovy hruškovice, abych prolomil jazykovou bariéru. Armén, kterého považuji za muslima, protože popíjí jen čaje a nakonec se z něj vyklube, vyléčený alkoholik nakonec celý kolektiv propojuje, ovládá jak ruštinu tak vcelku dobře angličtinu, jedna ze Švédek zase němčinu. Hruškovice chutná všem. Mimo mě. Tak ji postupně ředíme ještě půlčíkem Smirnoff vodky a flaškou Nemirofky. To už je ideálně silná i aromatická. Občas prokládáme pivkem nebo pohárkem červeného. Heslem večera se stává má hláška „Nu što? Stakančik nedáme?“ Družíme se dlouho do noci.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář