Jdi na obsah Jdi na menu
 


Gruzie 2019 poprvé - část třetí

9. 4. 2019

Den čtvrtý – pátek 15. 3. 2019

Ráno si se mnou stakančík dává už jen jedna ze Švédek. Ostatní dělím alespoň Valetolem na bolehlav a doporučuji místní minerálku Borjomi, která je na tento účel jako dělaná.

Jsem aklimatizovaný, začínám se orientovat tak jen rychlá snídaně v pekárně a jedničkou na vagzal. Vyrážím za vínem, resp. za kvevri, což je název pro hliněné amfory, v kterých se v Gruzii víno po tisíce let vyrábí. Kde stojí maršrutky na Batumi už vím, takže jdu na jistotu. Domlouvám se, že mě vykopne asi v polovině cesty, u křižovatky na Atsanu, kde by je měli vyrábět. Prý bez problémů.

Platím, sedám a usínám. Probouzím se pochopitelně, až kus za místem, kde jsem chtěl vysednout, v Ureki u Černého moře. Cesta vede okolo moře. Pláže tu jsou údajně lepší a ceny nižší než v Batumi. Ruské kolo v Batumi vidím za chvíli. Po zastavení mně řidič říká, že jsem spal tak mě nechtěl budit, však zítra je taky den, nedá mně nevzpomenout na Jižní Ameriku s její maňána, pasada maňána.

Nabízí, že zpět mě vezme zdarma. Odmítám, když už jsem zpět v Batumi, tak se tady ještě jednou pořádně rozhlédnu. Zve mě tedy aspoň na oběd. Šoférská hospůdka kdesi v uličce u nádraží, Ostri je opravdu ostré, za cenu, za kterou si u nás v nádražce nedám ani držkovou.

Loučíme se. Jednou z atrakcí Batumi je lanovka nad město. Opravdu zážitek. Desetiminutová jízda za pár korun s výhledem na celé město, Kavkaz na jedné a moře na druhé straně. I to kvevri vidím, i když jen malované na výloze restaurace horní stanice lanovky. Návrat do města opět lanovkou, jízdenka platí i zpět.

Kousek od dolní stanice lanovky je na pylonech „raketa“ – rychloloď co dřív pendlovala mezi Soči a Batumi. Už nejezdí, kdo ví, jestli kvůli stáří nebo problémům v Abcházii. Odchytává mě místní taxikář, zda nepotřebuju průvodce, odmítám jak průvodcování, tak dopravu do Kutaisi. Procházím ještě jednou, za světla nábřeží. Mám ještě dost kreditu na kartě, sedám na první maršrutku a jedu, nevím kam. Ukazuje se, že desítka jede na letiště. Za třicet tetri tam, za třicet zpět. Propásnu tím, ale začátek představení v delfináriu. Takže se rozhoduju pro návrat do Kutaisi. Maršrutky se soustřeďují kousek od dolní stanice lanovky u kostela. U kostela, který se od místních liší vzhledem i interiérem. Je totiž římsko-katolický. Nápis běžící nad dveřmi zve na mši v angličtině i polštině.

Jak, vypadá nápis Kutaisi v gruzínštině, už vím, takže hledání vhodného spoje je bez problémů. Nasedám. Vyrážíme. Dobrodružství začíná. Auto je z Japonska a má volant na druhé straně než jsme zvyklí. Řidiči to však nebrání v předjíždění. Zatroubí si dle potřeby. Počet a složení osazenstva se postupně mění, jak lidi vystupují a nastupují. Po čase se uvolňuje místo vedle řidiče a jsem vyzván tam usednout. Komunikujeme v ruštině, případně OK, když řidiče upozorňuji, zda může či nemůže předjíždět. Na padesátce ve vesnici, předjíždíme přes plnou čáru stovkou, nadměrný náklad doprovázený policejní eskortou frčící devadesát.

Osazenstvo maršrutky do Kutaisi nemíří, takže se operativně mění i její cíl, proto mě řidič vykopne a přesměruje na jinou, s tím, že nemám nic platit, že je to domluvené. Stalo se. Druhou tak přijíždím zpět do Kutaisi. Hlavní autobusové nádraží leží v sousedství hlavního vlakového nádraží. Mezi nimi, je soustava budov, jako nádražní čekárna ale asi žádná z nich neslouží, zato je to jedna obrovská tržnice, táhnoucí se snad kilometr mezi silnicí a železniční tratí. Prostě zážitek.

Vracím se na hotel. Sprcha a co s načatým večerem? Osazenstvo se zčásti změnilo, ti co zůstali z původního se, ale po včerejšku už znovu družit nechtějí.

Vyrážím poznat život velkoměsta. Z Maršrutky jsem viděl restauraci z obrázkem chinkali, místní speciality ve znaku, pěšky je to kousek. Moc to tam nežije, tři místní důchodci, servírka s kamarádkou a ruský šlágr v televizi.

Chinkali jsou opravdu v nabídce a to hned v několika variantách. Objednávám si klasické, plněné mletým masem. Počet usmlouváváme na deseti, aby se to vyplatilo vařit. Pivečko. Místní moc pivo nepijí, takže čepované v restauraci není žádný zázrak. Za dvacet minut je jídlo na stole. A je toho hodně. Jsem poučen jak chinkali jíst, z první mně ještě trochu šťávy vyteče, ale další už zvládám, dle místních zvyklostí, nakousnout, vysát šťávu, sníst a stopečku, kde je nejvíc těsta nechat. Mám co dělat, abych to zvládl, ale toho bohdá nebude, abych od plného stolu utíkal. Všechno to spláchnu třetím pivkem.

Platím. Už během jídla jsem slyšel, že se důchodci baví se servírkou. Jelikož jsem měl chinkali jako jediný a toto slovo zaznělo, věděl jsem, že se baví o mně. A opravdu, zvedám se ze svého boxu a jeden z nich plný pohár v ruce a zve mě k jejich stolu.

No co dodat. Poznal jsem gruzínskou pohostinnost. Víno teklo proudem, přípitek střídal přípitek a ani jazyková bariéra nebyla tak velká, abychom si nerozuměli. To se musí zažít. Naštěstí je hotel nedaleko.

Den pátý – sobota 16. 3. 2019

Z gruzínského vína hlava nebolí, takže ráno pohodička. Nikdo nestresuje, že mám v osm vyklidit pokoj. Balím se v klidu, odevzdávám klíčky, a protože mě Gruzie „překvapivě“ nadchla a plánuju další pobyt, tak se ptám, zda je možné přijet z letiště i během noci, prý po domluvě bez problémů.

Vyrážím navštívit místní hasiče. Hasičárnu najdu bez problémů, představuju se a jsem srdečně přivítán. Ukazují mně techniku, nový lesní speciál, šestikolku cisternu i muzejní žebřík. Já pro změnu fotografie naší techniky. Probíráme, jak to chodí u nich a jak u nás. Loučíme se.

Ve městě by měl být vinný sklep, či vinařské centrum tak se ho vydávám hledat. Nakonec nacházím na ulici, po které jsem už dvakrát prošel. V přední místnosti vinotéka. Dva tanky na sudovku, pár lahví, v zadní části prázdná restaurace. Sezóna tu ještě nezačala.

Ještě hledám trafiku, kamarád chce do sbírky gruzínské noviny. Docela problém. Díky levným mobilním datům, všude přítomné wifi, tu noviny nikdo nečte, když může mít čerstvé zprávy v mobilu, ale nakonec se podařilo.

Ještě poslední úkol. Nakoupit něco domů. Jedu nalehko, bez odbaveného zavazadla, takže víno to nebude. Jen místní specialitu, vlašské a lískové ořechy navlečené na niti a namáčené v zahuštěném hroznovém moštu. Je potřeba také doplnit sortiment fazolí co pěstuju o odrůdy gruzínské. Na prvé objevené tržnici narážím na prodejce co jich má hned několik. Mluví jen gruzínsky, ale pomáhá druhý, který vládne i ruštinou. Domlouváme se, že chci od každého trochu, jako osivo. Gruzínsky, erti lari. Za jedno lari.

Cestou na velkou zeleninovou tržnici míjím druhou hasičskou stanici v centru Kutauisi. Brána je zavřená. Na zelném trhu nakupuju další odrůdy fazolí, místní mandarinky, taštičky plněné vepřovými játry a srdíčky s fenyklem na cestu. Poslední procházka po centru, Ostri k obědu. Začíná pršet, projížďku lanovkou tak vzdávám, stejně jako ještě jeden výšlap ke katedrále, abych nasypal do tamní keše nějaké české suvenýry, co mně zbyly.

Místo toho jedničkou na vagzal. Procházím tržnicí, jestli mně před odjezdem nepadne něco do oka. Vesměs šunty z Turecka a Číny. V rohu budovy k McDonaldu je dopravní kancelář, kde si kupuju lístek na letiště Kopinatri. Maršrutka odjíždí za deště z Kutaisi, po půlhodince vysedám u letiště. Letadlo má menší zpoždění, mám tak hodinu času na zlikvidování zásob. O chleba se dělím s rybami v jezírku před letištěm, o ovoce s dalšími turisty.

Odbavení bez problémů. Jen vývrtka tentokrát neprošla. Očividně jsou přísnější než u nás. Lyžař v řadě přede mnou, se dohaduje o nůžky v lékárničce, dle evropských směrnic jsou dle délky hrany povolené, tady ne. Ve free zóně nakupuju gruzínské vína za evropské ceny, poznatek pro příště. Zaplatit odbavené zavazadlo a víno nakoupit za třetinu mimo letiště. Posedáváme, poleháváme na lehátkách do příletu letadla z Larnaky.

Koňáček na cestu a hurá do letadla. Mám místo u okna, tentokrát odlétáme za světla tak i něco uvidím. Hrne se monstrózní Gruzínka, naštěstí ale sedí o řadu dál, samotnému mně místo sotva stačí. Nakonec mám vedle sebe podstatně mladší, ale moc nepokecáme, já neumím anglicky, ona rusky, navíc hned usíná.

Let je oproti cestě z Prahy téměř o hodinu delší, což jsem zjistil už při sledování pár letů před mým odletem na leteckém radaru. A je taky o dost neklidnější, signál zapnout bezpečnostní pásy zní hned několikrát, nejen při přeletu pobřeží a Karpat v Transylvánii.

Tma nás dohání a tak každé velké město považuju za Prahu, nebo aspoň Brno. Podle mostů na Dunaji konečně identifikuju Budapešť. Úleva, ten kousek už i doplachtíme. Půlhodinka a jdeme na přistání. Klesáme prudce, po křídle. Děti bolí uši tak vyvádí, sousedce vedle se spouští krev z nosu, tak přece jen prohodíme pár slov, když jí dávám kapesníky a po přistání pomáhám s batohem k odbavení. Loučíme se u odbavení, kde nás dělí na euroobčany a NO EU.

Skenuju pas, pak i xicht a jsem vpuštěn dál. Další dělení. Máte něco k proclení? Nemám, tak volím druhý východ s tím, že těch pár flašek vína si nějak obhájím. Procházím dveřmi a jsem v letištní hale.

Plánovaný spoj nestíhám, takže zpráva domů, že jsem bezpečně na zemi, dobít trochu mobil a hurá na guláš. Není. A nic z nabídky letištní restaurace mě neupoutá natolik, abych si to dal. Takže před terminál na autobus. Lístek mám koupený, už od minule. Ale kupuju další dva, když vidím gruzínský pár, který marně zkoumá systém pražské dopravy a chce se vrhnout do spárů pražských taxikářů.

Jsou překvapení. Pro mě je to, ale jen malá splátka za to, co jsem v Gruzii zažil. Ještě pár rad, trhací mapu Prahy a ukázat cestu na Florenc, aby mohli cestovat dál do Varů.

Nasedám do připraveného rychlíku a hurá k domovu. V Brně předjíždíme víkendový noční flamend, na který pak do dvou hodin čekám v Břeclavi a který mě doveze domů. U zastávky mám připravené auto, klíčky na smluveném místě. V hospodě se ještě svítí, ale židle už jsou na ježka, tady pivo nedostanu, naštěstí mám na pálenici vždycky zásobu. Pár do hrsti a domů, zapít návrat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář